Historie hřebčína Pohořelice
Hřebčín Pohořelice
Od poloviny 19. století se chov koní soustředil na produkci hříbat opřenou o importované hřebce, z toho důvodu byli do Čech dováženi hřebci nejtěžších evropských teplokrevných rázů (hackney, norfolk, anglonorman, východofríský kůň, oldenurg). Cílem předválečného chovu bylo co nejtěžší hříbě ať teplokrevné nebo chladnokrevné, neboť hříbata byla podle váhy vykupována zahraničními kupci. Kvalita chovu byla mizerná protože k chovu byla vybírána pouze těžká hříbata jakožto příští matky dobře prodejních hříbat než jako kůň pracovní. Koně postupně začali trpět lymfatičností a exterérovými vadami. Velitelství státních hřebčinců proto rozhodlo k nakoupení hřebců anglické plnokrevné krve a když ani toto opatření u chovatelů nenašlo souhlasného stanoviska, přistoupilo se k nákupu anglických polokrevníků starých hřebčínských rázů (Radovec, Piber). Zemský chov trpěl nevhodnými podmínkami pro odchov koní - málo pohybu, předčasné využívání hříbat v práci, odprodej nejlepších hříbat do zahraničí a v chovu zapouštěné pouze neprodejné klisny. Navíc stále požadované mohutnosti nebylo možno dosáhnout neustálým střídáním plemen a importy. Bylo nutné konsolidovat chov, soustředit se více na konečný produkt, ustálení typu v zemském chovu a zlepšení péče o dorost. V roce 1912 byla založena zemská hříbárna v Dolní Temenici u Šumperka. Moravský zemský hřebčín byl založen koncem I. světové války v roce 1918, měl za cíl produkovat na domácí půdě ve vlastním prostředí prošlechtěné plemeníky pro zemský chov. Pro umístění hřebčína byl najat ve Vizovicích dvůr Těchlov, plemenný materiál byl poskytnut ze státního hřebčína Radovec v Bukovině a Piber ve Štýrsku. Celkem to bylo 40 plemenných klisen a 2 hřebci - anglický plnokrevník Slavata a orientální plnokrevník Shagya X.
Pro nevyhovující podmínky byl plemenný materiál přesunut na dvůr Dolní Temenice u Šumperka, kam bylo také z Kladrub přesunuto 24 polokrevných klisen. V Kladrubech byl v té době zaveden oldenburský chov a anglické polokrevné stádo bylo z toho důvodu redukováno. V chovu ovšem se uplatnilo pouze 6 klisen, zbytek byl vyřazen pro vyšší stáří a jalovost. V roce 1927 byl od hraběte Šternberka odkoupen nový vhodný objekt dvůr Leopoldov v Pohořelicích u Napajedel. Stádo se sjednotilo na jedince kmene Furioso-Przedswit. Základem bylo 14 klisen kmene Furioso, 11 klisen kmene Przedswit a 3 klisny po hřebci Slavata, orientální klisny již nebyly v chovu nahrazovány. Přínosem polokrevných arabských klisen ve šlechtění byla spolu s ušlechtilostí dobrá krmitelnost a povaha. Odchov klisniček probíhal na pastvinách ve Vizovicích, odkud se jako tříleté předávaly na výcvik pod sedlem do Tlumačova či Kladrub. Po absolvování tréninku se vhodné klisny opět zařadily do chovného stáda v Pohořelicích. Nadpočetné klisničky byly prodávány veřejnou dražbou rolnickým chovatelům na Moravě se závazkem, že budou využívány k chovu.
Hřebečci byli před odstavem nabízeni ministerstvu zemědělství k nákupu pro státní hřebčinec Tlumačov. Zakoupení hřebečci byli odchovávání v hříbárně na Bunově společně s hřebečky nakoupenými z rolnického chovu. Hřebečci vybraní z rolnického chovu byli po pohořelických hřebcích. Díky čistokrevnému původu se jejich potomstvo velmi dobře uplatnilo v chovu a byli přidělováni na hřebčí stanice se zřetelem na jejich jakost a jakost klisen podle chovných oblastí Moravy. Pohořelický materiál měl velkou chovnou hodnotu, neboť byl čistokrevný a nebyly do něj přimíseny žádné cizí prvky, nehodící se do něj ani tělesnou stavbou ani fyziologickými vlastnostmi.
V roce 1938 v Pohořelicích působilo 32 plemenných hřebců. Druhá světová válka výrazně poškodila chov koní, avšak základní stádo se podařilo uchránit. V roce 1943 působilo v Pohořelicích 43 hřebců. Se zrušením Moravské zemské rady zanikl i statut Moravského zemského hřebčína v Pohořelicích a chov začal pozvolně upadat.
Provoz hřebčína trval do roku 1949, kdy jej převzal SS Gottwaldov. Z původního stáda se zachovalo pouze 17 klisen, stav byl následně doplněn nákupem klisniček ze zemského chovu. V roce 1955 bylo v hřebčíně již 44 klisen. Od roku 1958 se tento stav postupně snižoval až v roce 1965 odešly poslední klisny na různá hospodářství (Albertovec, VFU Nový Jičín), prodej drobným chovatelům a na jatka.
Na počátku 70. let docházelo k připařování koní německé krve. Původní populace chovných klisen na Moravě a v Čechách byla velmi malá a vytvořila se tak nesourodá populace teplokrevných koní s názvem teplokrevník českého a moravského typu. Po listopadu 1989 , kdy sedláci začali opět samostatně hospodařit, se většina z nich vrátila k chovu koní. Několik nadšenců se pustilo do vyhledávání původních kmenů hřebců a klisen, což vedlo k postupnému vzkříšení dnešního Moravského teplokrevníka. Jako samostatné plemeno byl Moravský teplokrevník Ministerstvem zemědělství uznán v roce 2004. Základní populace čítala 6 hřebců a 67 klisen.
K 31.12.2019 čítala populace MT 218 chovných klisen a 40 plemenných hřebců. Podle příslušnosti klisen k rodinám jsou rozděleny do 93 rodin. Více než 26 rodin má více než 3 příslušnice, což dává naději, že se tyto rodiny udrží i do budoucna. Naopak 33 rodin má pouze jednu zástupkyni a s přihlédnutím na mnohdy vyšší věk klisen je pravděpodobné, že rodiny vymizí zcela. Potěšující je stoupající počet klisen v produktivním věku, přesto je nutné brát tuto populaci jako ohroženou. U populace MT jde o genovou kontinuitu s tzv. původní částí populace teplokrevných koní chovanou kontinuálně více než 100 let ve specifických klimatických a půdních podmínkách Moravy s omezenou imigrací cizích genů a s mezigenerační plemenitbou inter se. Tato je realizována homogenizovanou genovou skladbou na bázi původních rakousko-uherských polokrevných kmenů se zušlechťujícícm podílem A1/1. Národní chovatelská hodnota této populace patří ke kulturně historickému dědictví státu. ( SVS Koně 2020)